Poslední srpnovou sobotu se konal již desátý ročník Lahofer cupu a letos se konal na Vranovské přehradě, přímo na pláži v campu. No museli jsme si zkusit i tento závod, aby když už jezdíme Znovín cup, abychom měli s čím srovnávat. Prvně jsme se rozhodli, že pojedeme delší trasu závodu, která měřila přes 50km.

To není tak strašná dálka abychom to neujeli, říkali jsme si … Když jsme ale uviděli to převýšení, tak nás to nadšení přešlo a řekli jsme si, že ta třicetikilometrová trať je vlastně naprosto dostačující pro naše výkony. 

Tom si nachystal kolo už den předtím, ale já, protože jsem teď ranní ptáče jsem si přivstal a šel si nachystat kolo ráno. Okolo osmé hodiny ráno jsme vyrazili směr Vranov. Za chvíli jsme byli na Vranově, zaparkovali, sundali kola a tradá se přihlásit a vyzvednout si čísla. Projeli jsme se přes hráz, vyzvedli si čipy, čísla a igelitku s vínečkem a spoustou letáků a nějakou tou mlskou od Nutrendu. Pak jsme si na chvíli sedli před závodem, abychom započali přípravu (smích). Podívali se na start delšího okruhu, kdy komentátor nezapoměl mnohokrát zmínit, že je to dlouhá a těžká trasa. To opakování bylo asi proto, aby odradil ty lidi co se nepodívali na profil té trasy. No vypadalo to, že to nikdo nevzdal a po chvíli řažení všichni odstartovali a my jsme se šli řadit na start. 

Tři … dva … jedna … a je odstartováno. První část trasy hned hezky do kopce, to abychom se rozehřáli. A po chvíli v kopci jsme zahlédly chlapce, který očividně shodil řetěz (prkotina, že?!). Ale pokud je vám tady šestnáct let a zařadíte do kopce a zaseknete řetěz do přehazovačky, tak už se dostáváme jinam. K našemu překvapení nikdo nezastavil a nepomohl. Za to někdo přibrzdil a komentoval to „Pokud neumíš nasadit řetěz, tak na to kolo nelez…“ (tímto zdravíme pana Poko…ného a vzkazujeme, že tohle není sportovní chování a pokud nechcete pomoct, tak to radši ignorujte). No, ale my jsme lidumilové, tedy hlavně Tom a tak jsme se vydali chlapci na pomoc. No zasekl jsi to Ondro fakt dost dobře, takže chvíli nám to zabralo. Ale po pár momentech bylo hotovo, vše opraveno a mohlo se jet dál. Ondra (ano už víme i jméno) byl z toho opravdu ve velkém stresu, ale na druhou stranu byl neskutečně vděčný a děkoval a děkoval. To nám stačí, abychom to udělali zase. Ten pocit zadostiučinění a pomoci či dobrého skutku. 

Když jsme vyjeli ten první úsek nahoru, tak následovala ta oblíbenější část. První sjezd dolů – hurá. No jo, ale aby hurá a nadšení netrvalo dlouho, tak si Tom řekl, že by si mohl chvíli odpočinou … Slyšel jsem za sebou prvně zvuk, jako když jedete smykem, ale při sjezdu nic neobvyklého, ale následně na to hned zvuk, který nezněl moc dobře. Zastavím, kouknu a tom se sbíral po škaredém pádu přes řidítka. Ještě že měl helmu, v tomto případě opravdu strašně pomohla!

Ponaučení pro všechny: Choďte na kolo vždy s helmou! Opravdu zachraňuje životy!

Chvíli trvalo, než jsme Toma sezbírali a mohli jsme vyrazit dál, ale byl jsem strašně rád, že se mu nic vcelku nestalo, až na odřeniny a naražené rameno a koleno. Dál už nám závod utekl vcelku rychle. Na pár místech jsme opravili směrovky, které asi podlehly davu prvních jezdců a popadaly nebo se odlomily. Vrátili jsme je na místo a pokračovali dál. V lese před Chvalaticemi na nás čekalo opravdu nemilé překvapení. Po obrovském sjezdu, kde závodníci jedou klidně i třiceti kilometrovou rychlostí, se proti nám v zatáčce vynořilo auto !!! Na cestě, kde se sotva vlezou dva lidi vedle sebe, jsme potkali nějakého pána s audinou, který si to tam jel lesem přes trať jakoby se nechumelilo. Snažil se nám uhnout, ale na tak malé polňačce se to nedalo moc dobře, takže jsem byl nucen to vzít přes kopřivy. Ale co bych v rámci soutěže neudělal, že? Poté se naštěstí již žádná překvapení nekonala. 

Dojeli jsme, je to za náma. Třikrát hurá. První pocity po závodu byly ale rozdílné. Já jsem byl neskutečně nadšenej, trasa mi fakt sedla, bylo to bomba. Tom už tak nadšenej nebyl, ale není divu, po té bouračce to nebyla procházka růžovým sadem. Tom dojel dost vyčerpaný a stejně jako já hladový. Tak jsme si vzali na osvěžení Birela a šli na gulášek a dezertík na který jsme dostali jako závodníci stravenky. Gulášek po závodu bodl. Byl moc dobrej a malej dezertík jako třešínka na dortu pro nás hezky zakončil závod. Celkový pohled na Lahofer cup byl velice pozitivní a na čem jsme se shodli, tak je strašně fajn, že to není taková masová akce jako třeba Znovín cup. Panovala zde podle nás více uvolněnější atmosféra, která v takovémto závodu dost přidá a nakopne. Náš první Lahofer cup je za náma a těšíme se na příští rok. Pokud se chystáte taky, rádi vás uvidíme.

Tak ahoj za rok 🙂