Ledové sluje a legenda o Kožešničkách

Jedno srpnové odpoledne jsem opět posbíral pár kolegů fotografu a vyrazily jsme na Ledové sluje podívat se, jak vypadá domov víl kožešniček ( o těch pozdeji )

Ledové sluje jsou unikátní suťový svah a labyrint pseudokrasových jeskyní nad meandrem Dyje. Terén je tvořený bítešskými ortorulami a byl postupně narušen říční erozí řeky tekoucí původně přímo pod strání, k tomu na kámen působil mráz a vítr. Uvažuje se dokonce i o zemětřesení, jež zřejmě napomohlo tomu, že se větší i menší bloky horniny vlivem gravitace začaly řítit a sesouvat.

Tak vznikly skalní sruby a na ně vázaná suťová pole a v nich rozsáhlé pseudokrasové prostory – rozsedlinové jeskyně s dosud zjištěnou délkou nejméně 2 km, převýšením alespoň 40 m a se 20 vchody.

Teplota ve většině jeskyní se v letní polovině roku pohybuje mezi pěti a dvanácti stupni Celsia. Na počátku zimy však do jeskyní (hlubokých běžně deset metrů, výjimečně i čtyřicet) velmi rychle klesá těžký studený vzduch. Pokud napadne na povrchu sníh a poté roztaje (nejlépe několikrát za zimu), zateče tající voda dovnitř. Zde vzápětí zmrzne (zimní teplota v některých jeskyních se blíží i -20°C) a vytvoří ledové rampouchy na stěnách či hromady ledu na dně jeskyní. Tyto ledové tvary jsou zároveň jedinou výzdobou podzemních prostor.

Areál Ledových slují je jedním z přírodovědecky nejhodnotnějších území Národního parku Podyjí. Po stránce zoologické má území zcela zásadní význam pro ochranu netopýrů. Z celkově šestadvaceti druhů žijících v České republice jich v Ledových slujích odborníci zjistili sedmnáct. Z hlediska vegetace je snad nejzajímavější přirozený výskyt smrku v takto nízké nadmořské výšce.

Pohyb návštěvníků v areálu Ledových slují mimo značené turistické cesty není ale možný. Kromě ohrožení unikátní přírody přináší jednoznačně i řadu nebezpečí. Každoročně se zde vyskytují drobná skalní řícení. Navíc každý krok mezi sutěmi a kolmo se otevírajícími skalními puklinami musí chodec pozorně vážit.

I když již není možnost podívat se přímo do slují, výhled z vrcholku je nádherný. Před vámi se otvírá pohled na údolí řeky Dyje směrem k Vranovu. Žádnou vílu kožešničku jsme neviděli, ale je pravděpodobné, alespoň dle fotek, že si dole u řeky hrály a dováděly s vílami mlženkami..

Něco málo k pověsti o Ledových slujích

Podle pověsti se zde tu tyto rampouchy objevily jedné zimy za spánku takzvaných kožešniček. To jsou zvláštní vodní víly, které se prohánějí v olšových keřích na břehu Dyje. Koupou se v řece a pak se ve svých hebkých kožíšcích sluní na břehu.
Na zimu si ovšem začaly hledat příbytek a nalezly ho právě v jeskyňkách u Čížova. Stulily se ve svých kožíšcích k sobě a usnuly.
Listí ze stromů opadalo, údolím se začal prohánět studený vítr a tůňky na Dyji začaly zamrzat. Mráz vstoupil i do skrýší kožešniček. Trochu ho znervózňoval teplý proud vzduchu, který vystupoval z jeskyněk. Kožešničky spokojeně oddechovaly. A jejich dech zahříval celé okolí. To nemohl mráz strpět a tak foukl svým ostrým vichrem do vyhřívané jeskyňky ještě jednou. Teplý vzduch ochladl a začal tvořit na stěnách obydlí kožešniček ledovou vrstvu. A po čase začaly vyrůstat i první rampouchy.
Když na jaře vystřídal studený vítr vítr teplý, ledové sluje byly stále plné ledu. Taktak, že se kožešničky vůbec probudily ze zimního spánku. S hrůzou se rozhlédly po ledové sluji a se strachem vystrčily hlavu ven z jeskyně. Ale ano, jaro už opravdu začalo! Čerstvá tráva se zvedala ke slunnému nebi posetá žlutými kvítky.
Kožešničky rychle vylezly ze zmrzlého brlohu a rozběhly se skotačit do stříbřité Dyje. Ledové sluje už po nich ale zůstaly.